PORCELÁN - ZNAČKY PORCELÁNU

V tomto článku Vám ve stručnosti představíme historický vývoj porcelánu v různých zemích.

Porcelán není kamenina. Na rozdíl od kameniny má porcelán střep slinutý a v slabé vrstvě prosvítá. Podle vypalovací teploty se dělí porcelán na tvrdý a měkký. Tvrdý neboli evropský porcelán má vypalovací teplotu 1350 °C až 1500 °C. K měkkým porcelánům patří porcelán asijský s vypalovací teplotou kolem 1300°C, anglický kostní s vypalovací teplotou 1220 °C až 1300 °C a fritový s vypalovací teplotou kolem 1100 °C.

Kolébkou porcelánu je Čína, kde se poprvé objevuje v 7. století za dynastie Tchangů. V Evropě, kam se dostal přes Palestinu za křižáckých válek, byl porcelán doslova vyvažován zlatém. Byl oblíben nejen pro svou krásu, ale přisuzovala se mu i kouzelná moc. Věřilo se například, že porcelánová číška obsahující nápoj, do kterého byl přimíchán jed, otrávený nápoj nestrpí a rozpadne se. Když roku 1295 přivezl Marco Polo o porcelánu první určitější zprávy, počaly se objevovat stále hojnější pokusy o jeho napodobení. Většího úspěchu se zájemci o porcelán dopracovali až koncem 17. století ve francouzském Saint-Cloud, kde založili výrobu měkkého fritového porcelánu. Tvrdý porcelán vynalezl teprve roku 1709 Johann Friedrich Bottger v Míšni. Ačkoliv bylo tajemství porcelánu pečlivě střeženo, rozšířila se brzy jeho výroba do mnoha evropských zemí.

Rozdíly mezi některými druhy porcelánu v závislosti na složení střepu.

Fritový porcelán

Pâte tendre artificielle — pod tímto názvem byl od poloviny 18. století vyráběn světoznámý francouzský fritový porcelán sěvreský. Vynalezl jej však již roku 1673 Louis Poterat z Rouenu a výrobu zahájil roku 1695 Pierre Chicaneau v Saint-Cloud.

Složení střepu podle Pukalla bylo následující: dusičnan draselný chlorid sodný síran hlinito-draselný uhličitan sodný síran vápenatý oxid křemičitý. Frita se propere v horké vodě a jemně umele. Do hotové hmoty se přidá tolik mazlavého mýdla nebo arabské gumy, aby směs získala potřebnou plastič-nost. Přesto je poměrně nesnadné dobře ji zpracovat z volné ruky. Proto se formuje nebo lije do sádrových forem, ve kterých se ponechá úplně uschnout. Přežah se pálí až do úplného slinutí střepu, a to podle složení střepu při teplotě 1200 °C až 1300 °C. Abychom předešli deformacím, vypalujeme přežah zasypaný v křemenné moučce. Vypálený střep pokryjeme níz-kotavitelnou olovnatou glazurou a vypálíme přibližně na 1100 °C. Glazura musí obsahovat hojně lepidla, aby se na dokonale nesavém střepu uchytila.

Anglický kostní porcelán (bone China)

Kostní porcelán byl pojmenován podle hlavní součásti svého střepu, kterou tvoří kostní popel. Tento druh procelánu vynalezl v Anglii roku 1748 Thomas Frye. Roku 1790 jej zdokonalil a průmyslově využil josiah Spode v Stoke-on-Trent. Předností porcelánu je silná průsvitnost, avšak jeho technické vlastnosti se tvrdému porcelánu nerovnají.

Přežah se vypaluje zasypaný křemennou moučkou při teplotě 1280 °C až 1300 °C, dokud nedojde k úplnému slinutí střepu. Na střep se aplikuje glazura o složení: živec, kyselina boritá, křemen a plavená křída.

Vypalovací teplota glazury je 1100 °C až 1150 °C. Kromě obvyklého způsobu glazování lze glazuru nanášet tak, že předmět nastříkneme lepivou olejovou vrstvou a poprášíme práškovou glazurou. Chceme-li získat tenký střep, osoustruhujeme suchou nádobu přibližně na polovinu původní síly střepu. Tento způsob je typický nejen pro kostní porcelán, nýbrž i pro Wedgwoodovu keramiku.

Biskvitový porcelán (parián)

Figurální keramika se v továrnách na kostní porcelán vyráběla ze zvláštní hmoty, vypalované bez glazury. Svým vzhledem tento procelán připomínal parský a carraský mramor, a proto se mu někdy také říká carrarský porcelán nebo parián. Poprvé byl vyroben v Anglii v Stoke-on-Trent roku 1844 a používal se zejména na kopie antických figur. Název biskvit (z francouzského biscuit — dvakrát pálený) vznikl podle technologického postupu při výrobě figur. Ty jsou odlity do forem, retušovány a přežahnuty. Potom jsou přeretušovány a znovu páleny v ostrém výpalu (opět bez glazury). Abychom předešli deformacím v ohni, vypodložíme figury výstužemi zhotovenými ze stejné hmoty jako figury. Podle Pukalla obsahuje parián 60 % živce a 40 /o kaolinu. Podle Segera je kodaňský biskvitový porcelán sestaven z 45 % živce, 54 % kaolinu a 1 /o mlete-ho mramoru. Vypaluje se při teplotě 1300 C.

V Anglii existovala i výroba barevného biskvitu (zabarveného ve hmotě kovovými oxidy). Ten býval zdoben bílou hmotou pomocí techniky nazvané páte-sur-páte nebo porcelánovými emaily nanášenými na neglazovaný střep (émaux sur biscuit).

Ostatní měkké porcelány

I když Bóttger rozluštil tajemství porcelánu, neustávaly snahy o nalezení nové masy. Výrobci se zajímali o porcelán s nižší vypalovací teplotou, který by podobně jako porcelán východoasijský umožňoval zdobení s většími barevnými možnostmi.

Segerův porcelán

Velmi průsvitný porcelán nažloutlé barvy vynalezl roku 1880 Hermann August Seger (1839 — 1893), objevitel „Segerových žároměrek“ (viz str. 189). Přísně tajný recept uveřejnil později sám Seger: 31 % Lótheinerova jílu, 39 % písku, 30 % živce. Přežah se vypaloval při teplotě 950 °C, glazura při 1280 °C až 1300 °C.

Francouzská továrna v Sèvres zavedla v té době výrobu tzv. nového sěvreského porcelánu (pâte nouvelle), který se skládal ze 40 dílů kaolinu, 35 dílů živce a 25 dílů křemene. Vypalován byl při teplotě 1280 °C.

Měkké východoasijské porcelány

Vyrábějí se z kaolinů bohatých na taviva. Ve srovnání s tvrdým evropským porcelánem obsahují asijské porcelány méně hlinitých součástí a více živce i křemene. V Číně a v Japonsku se porcelán vytáčí na kruhu z volné ruky. To umožňuje jeho vysoká plastič-nost způsobená v nemalé míře přítomností slídy. Specialitou těchto porcelánů je, že se glazují na nevy-pálený střep a pálí hned v ostrém žáru do 1280 °C.

Tvrdý porcelán

Tvrdý porcelán obsahuje 50 % kaolinu, 25 % křemene a 25 % živce. Z této směsi se obvykle vychází při sestavování nové hmoty. Podle vypáleného vzorku měníme poměry jednotlivých složek tak dlouho, dokud nezískáme střep po všech stránkách dokonalý.

Porcelánová glazura je sestavena ze stejných surovin jako střep, avšak obsahuje více taviv. V ohni vytváří tvrdou neoddělitelnou vrstvu, pozvolna splývající se střepem. Tím se liší od glazur, určených pro některé druhy měkkých porcelánů, které leží na povrchu střepu jako povlak.

Porcelánové hmoty se mohou zabarvit oxidy nebo solemi kovů. Měkký porcelán má barevný rejstřík mnohem bohatší než tvrdý, který je omezen výškou pálení a redukčním prostředím.