SLOVNÍK PORCELÁNU A KERAMIKY

Arita. Nejstarší a nejvýznamnější oblast výroby japonského porcelánu v distriktu Hizen. Modrobílý i polychromní porcelán tamní produkce vyvážený z přístavu Imari dosáhl rychle světové proslulosti. Arita je ještědnes nejvýznamnějším střediskem výroby japonského porcelánu (viz Imari, Kakiemon, Nabešima, Nišiki-de, Hirado).

Atmosféra v peci. Viz Oxidační a redukční pálení.

Ball Clay (angl.). Tvárlivý jíl, tmavě zabarvený organickými součástmi, po vypálení světlý až bílý. Při těžení se odlupuje v hroudách (ball = hrouda). Zvyšuje tvárlivost keramických hmot. Balzám. Pojivo do naglazurních barev a emailů.

Barbotine (fr). Výraz pro ztekucenou hlínu neboli šlikr (barboter = čvachtat v blátě). Barbotine v pastózním nánosu se uplatnilo jako dekor na pozdně římské keramice (terra sigillata, terra nigra). Barvy hlinité. Barevné engoby (bílá, žlutá, červená, hnědočerná) nanášené jako dekor před vypálením např. na pórovinu neolitických keramik.

Barvy nízkého žáru (petit feu). Termín pro barvy nanesené na již vypálenou glazuru (naglazurní barvy, emaily atd.) a vypálené při teplotě kolem 800 °C.

Barvy vysokého žáru (grand feu). Termín pro barvy vypalující se zároveň s glazurou (podglazurní, majolikové, kobaltový porcelánový dekor atd.) při teplotě od 1 000 °C výše.

Bělnina. Pórovina s bílým průlinčitým střepem.

Bentonit (angl.). Velmi plastický jíl sopečného původu. Obsahuje vysoké procento montmorillonitu. Již malé množství zlepšuje plas-tičnost keramických hmot. Jméno je odvozeno od naleziště ve Fort Bentonu v USA.

Bianco sopra azzurro (ital.). Dekor krycí bílou barvou na modré cíničité glazuře, zvaný též Berettino. Používán od začátku 16. století na majolice ve Faenze a Benátkách, v 17. století též ve francouzské produkci v Nevers.

Bianco sopra bianco (ital.). Dekor krycí bílou barvou na slabě namodralé či našedlé cíničité polevě. Používal se od začátku 16. století na italské majolice ve Faenze, Castel Durante aj. V 18. století se podobná technika užívala i v některých střediscích v Anglii, Francii a Německu.

Biskvit (fr.). Neglazovaný porcelán, vypálený na teplotu pro výpal glazury. Někdy je tento výraz používán i pro jakýkoli neoglazo-vaný vypálený střep.

Bizen. Japonská provincie, která dala jméno tamní neglazované tvrdé červené kamenině typu buccaro, inspirované produkcí čínského střediska Ji-sing. Tvrdý hladký povrch má kovový lesk a podobá se bronzu. Od poloviny 17. století se vedle červené kameniny (Aka-Bizen) objevuje též břidlicově šedomodrá (Ao-Bizen).

Blanc de Chine (fr.). Čínský velmi průsvitný měkký porcelán pocházející z posledního období vládnoucí dynastie Ming a vyráběný v Te-chua, v provincii Futien. Bílé až slonovinové nemalované figury, ale i nádoby s rostlinnými motivy. Významný export do Evropy v 17. —18. století. V Číně je někdy označován termínem Paj-c’.

Bod tání. Stupeň teploty, při kterém se surová glazura mění ve sklovinu.

Bone China (angl.). Viz Porcelán kostní.
Bóttger (Johann, Friedrich, 1682 — 1719). Slavný německý alchymista a keramik, který ve své drážďanské manufaktuře napřed objevil v letech 1706 — 1707 jemnou neprůlinčitou kameninu (viz níže), v dalších letech první evropský pravý porcelán. Roku 1710 byl kurfiřtem saským postaven do čela nově založené porcelánky v Míšni.

Bóttgerova kamenina. Při pokusech odkrýt záhadu výroby porcelánu objevil Bóttger v letech 1706 — 1707 jemnou, červenohnědou neprůlinčitou hmotu, odpovídající čínským kameninám střediska Ji-sing v provincii Tian-su (viz Buccaro). Tvrdost této kameniny umožňovala opracování povrchu brusem, hlazením a řezbou. Někdy byla tato Bóttgerova kamenina barevně mramorována a broušena a označována jako jaspisový porcelán.

Buccaro (port.). 1. Obecný výraz pro neglazovanou keramiku, importovanou od středoamerických a jihoamerických Indiánů do Španělska a Portugalska. Užíval se též pro neglazovanou španělskou a portugalskou keramiku 16. —18. století. 2. Toto portugalské označení se uplatnilo i pro neglazovanou červenou kameninu Ji-sing-yao, která se objevila v importu z Číny v 17. století, a pro japonskou kameninu Bizen. V Evropě ji reprodukoval Bóttger (viz Bóttgerova kamenina) a předtím John Dwight ve Fulhamu a holandský keramik Ary de Milde.

Bucchero nero (ital.). Keramika z černé, tvrdě vypálené hlíny s lesklým povrchem. Tenkostěnné nádoby s rytým dekorem se označují jako bucchero sottile, silnostěnné nádoby s reliéfním dekorem jako bucchero pesante. Vyráběly se ve východní Iónii a Etrurii asi v 8.-6. století př. n. 1.

Býčí krev. Český překlad francouzského komerčního názvu Sang de boeuf pro porcelán s měďnatými červenými glazurami, pálenými v redukční atmosféře. Čínským mistrům se podařilo tuto polevu vytvořit na nemnoha vzácných porcelánech 15. století a je označována jako „posvátná červená“ (Ťi-chung). V 17. století polevy dosáhly intenzivnější barvy (čin. Lang-yao). Z četných variant je nejznámnější „poleva broskvových květů“ (angl. Peach-bloom, čin. Tiang-tou-chung, fazolová). Evropští napodobitelé byli nejúspěšnější v tzv. „flambé“.

Camaïeu, en (fr.). Malba na vypalované glazuře v různých tónech téže barvy.

Cararský porcelán. Viz Porcelán biskvitový.

Cch’-čou-yao. Častý typ klasické čínské kameniny vyráběný v 10. —14. století v různých střediscích země. Střep je téměř vždy překryt nástřepím, dekor je malován nebo rytý v nástřepí, někdy v barevných glazurách a výjimečně nanesen na glazuru v zelených a červených emailech. Název má podle významného keramického střediska v provincii Che-nan.

Cibulový vzor. Původní podglazurní kobaltový dekor stolního míšeňského porcelánu, inspirovaný čínskými vzory. Hlavní motivy však nezobrazují cibuli, nýbrž stylizovanou podobu granátových jablek a lotosových květů.

Coperta (ital.). Průhledná olovnatá glazura překrývající dekor malovaný na neprůhledné cíničité glazuře italské majoliky a dodávající povrchu vysoký lesk. Na holandské fajánsi se označovala termínem kwaart.

Cernofigurová keramika. Typ dekorace řecké keramiky od poloviny 7. do počátku 6. století př. n. 1., provedené černou redukční barvou na červeném podkladu. Detaily kreseb byly ryté, někdy byly dokreslovány bílou malbou.

Černý čedič (angl. Black Basalt nebo Basalt Black). Černá negla-zovaná keramika se produkovala v anglických střediscích staf-fordshirské oblasti asi od roku 1740. Roku 1769 ji Josiah Wedg-wood zušlechtil a označil jako Black Basalt. Podle reliéfního dekoru staroegyptských motivů byla též označována jako „Egyptská černá“.

Červenice. Hlína s výrazným obsahem oxidu železa, která se vypaluje do červena.

Červenofigurová keramika. Dekorace řecké keramiky zhruba od roku 530 do přelomu 4. a 3. století př. n. 1. Figury byly vynechány v černé redukční barvě, která kryla celý povrch nádoby a jíž byla provedena i jemná kresba.

Červený porcelán. Označení užívané někdy pro neglazovanou kameninu typu buccaro (viz Bóttgerova kamenina).

Čínské Imari. Obchodní úspěch japonských porcelánek v Aritě přiměl kolem roku 1700 císařské čínské dílny v Ting-te-čenu, aby část produkce určené pro export přizpůsobily technikou a stylem polychromnímu „brokátovému“ porcelánu japonskému. Výrobky se lišily jen nepatrnými odstíny barev a detaily dekoru. Zřetelně je však odlišuje kvalita střepu a glazury.

Čínský měkký porcelán. Chua-š, doslova mýdlový kámen, je ozna-čení nepravého porcelánu. Tento čínský „soft paste“, v němž bylo užito pegmatitu nebo steatitu, nebyl však na rozdíl od evropského měkkého porcelánu náhražkou porcelánu. Byl v 17. a 18. století vytvořen jako optimální podklad pro velmi jemnou štětcovou malbu podglazumím kobaltem.

Čching-paj (čin.). Termín tradiční čínské odborné literatury byl dlouho interpretován jako ekvivalent termínu jin-čching, označující starou porcelánovitou kameninou s nazelenalou polevou. Teprve moderní čínští badatelé dokázali, že označoval „modrobílý porcelán“ (viz níže).

Dekor „rýžových zrn“. Dekor porcelánu vzniklý propícháním pláště nádoby do otvorů ve tvaru rýžových zrn, které se zaplní glazurou a zůstanou průsvitné.

Delft. Holandské přístavní město, proslulé od poloviny 17. století výrobou fajánse, která tvary a dekorem napodobovala zprvu dovážený čínský modrobílý porcelán z přelomu 16. a 17. století, později i polychromní porcelán typu „famille verte“.

Diturvit. Československá keramická hmota, původně vytvořená pro výrobu sanitární keramiky. Moderní výtvarníci rozšířili její užití.

Email (smalt). Sklovina zbarvená oxidy kovů. Má velmi nízký bod tavení, do 800 °C, proto se nanáší na vypálenou glazuru nebo biskvit a znovu pálí v muflové peci (petit feu). Byla známa perským keramikům hlavně v Rhages asi od 13. století. Přibližně v téže době se začala používat i v Číně.

Fajáns (z fr.). Název odvozený od jména italského střediska majoliky, Faenzy. V odborné literatuře se používá jednak pro majoliku vyráběnou mimo území Itálie, jednak pro zcela jiný druh keramiky, pórovinu starověkého Egypta a Blízkého východu, krytou zčásti glazurou.

Famille (fr.). Doslovně rodina. Toto označení použil v 19. století francouzský historik umění Albert Jacquemart ke klasifikaci čínského polychromního porcelánu podle dominantní barvy. Jako Famille verte (zelená rodina) je označován porcelán období Kchang-si (1662 — 1722), v jehož dekoru převažují zelené emaily, sekundované naglazurní modrou. V Číně se užívá označení jing-cchaj (tvrdé barvy). Jako Famille rose (růžová rodina) je označován porcelán období Jung-čcheng (1723 — 1735) a Cchien-lung (1736 — 1795), kde se výrazně uplatňuje růžový email zbarvený zlatém. Čínská literatura označuje tento typ termínem žung-cchaj (měkké barvy). Jako Famille jaune a Famille noire (žlutá a černá rodina) se označuje porcelán, kde žlutá, případně černá, kryje celé pozadí barevného dekoru.

Frita. Skelná tavenina, složka evropského „měkkého porcelánu“, barev a glazur.

Glazura. Sklovitý kryt keramického střepu. Hlavní druhy glazur podle složení jsou: olovnaté, cíničité, solné, živcové a hlinité. Glazury cíničité. Bílé neprůsvitné glazury vznikající přidáním oxidu cíničitého do olovnaté glazury. Užívají se zejména na majoli-ce a fajánsi.

Glazura hlinitá. Glazura, jejíž jedinou nebo podstatnou součástí je nízkotavitelná hlína, která při vypálení sline.

Glazura krystalická. Glazura, v níž se při chladnutí tvoří krystaly podobné květům na zamrzlých oknech.

Glazury olovnaté. Nízkotavitelné glazury obsahující větší díl oxidu olova. Užívaly se v římské keramice, v omezených epochách v čínské pórovině (viz níže). V islámské i evropské keramice byly nejužívanějšími glazurami. U nás např. jsou typické pro lidovou hmčinu.

Glazury solné. Dosahují se na vysokožámé kamenině vhozením kamenné soli do pece v konečné fázi pálení. Tehdy vzniká oxid sodný a vytváří z křemičitanů tenký, ale tvrdý povlak poloprůsvit-ných glazur.
Glazury stékavé. Velmi měkké olovnaté glazury, které při vypalování vtékají do normální glazury a vytvářejí náhodné obrazce. Glazury tří barev (Čín. san-cchaj, v komerčním označení též „špenát a vejce“). Olovnaté glazury v základní škále bílá, zelená, hnědá, případně jantarově žlutá, fialová a modrá. V čínské keramice zhruba od poloviny 7. až do poloviny 8. století byly nanášeny přes sebe, takže se vzájemně protékaly. Na čínské kamenině lokálních dílen 15. —17. století se uplatňovaly samostatně, někdy byly odděleny a vyzdviženy liniemi hranic jako sklípkové emaily na bronzech.

Glazury živcové. V čínské porcelánové kamenině jsou jednou z hlavních složek jak střepu, tak glazury. Při tavení těchto glazur (viz Seladon) může být katalyzátorem buď potaš nebo pegmatit (přírodní granit), anebo samotný zásaditý živec. Výsledkem jsou vždy „seladonové glazury“, barevně odstíněné pouze množstvím příměsí oxidu železa.

Grafitovaná keramika. Střep se pokryje, případně maluje hliněnou engobou s příměsí cca 50 % grafitu a poté vypaluje bez glazury.

Grisaille (fr.). Malba na glazuře v různých odstínech šedi. Termín častější v malbě a kresbě.

Grotesky. Ornament složený z fantastických postav lidí a zvířat v kombinaci s motivy rostlinnými. Oblíbený dekor italské majoliky 16. století. Termín s oprávněním častěji užívaný v renesanční architektonické výzdobě a nástěnné malbě.

Habánská fajáns. Keramika, kterou vyráběli v 17. století na Moravě a Slovensku Habáni, členové náboženské sekty novokřtěnců. Do českých a slovenských zemí se v 16. století přistěhovali ze Švýcar a Německa.

Hagi. Keramické středisko v Japonsku v distriktu Nagano, založené koncem 16. století korejskými hrnčíři. Hagi-jaki je kamenina s šedobílou krakelovanou glazurou, někdy přecházející do lososové růžové. V Hagi dosud pracují tradiční technikou jak místní hrnčíři, tak významní moderní keramici.

Hárysování glazury. Nežádoucí praskání glazury, zaviněné na rozdíl od kraklé nestejným smršťováním glazury a střepu při chladnutí.

Hirado. Porcelánka v Mikavači nedaleko Arity, protektorovaná feudálním rodem Hirado. Od poloviny 18. století asi do roku 1830 vyráběla náročný porcelán s mléčně bílou polevou a jemným kobaltovým dekorem lehčích odstínů.

Hispano-maurská keramika. Keramika islámského původu s listovým dekorem na cíničité glazuře. Do Španělska se dostala s muslimskou okupací koncem 14. století. Hlavním střediskem výroby byla Malaga, později Valencie.

Hlína dlouhá. Tvárná, plastická hlína vhodná k modelování. Hlína krátká. Málo plastická hlína, která se při modelování láme a trhá.

Hrnčina. Veškerá keramika s barevným průlinčitým střepem. Viz též Pórovina.

Chenanské temmoku. Kamenina s hnědými a černými glazurami vyráběná v-severočínských střediscích. Střep je světlý, téměř bílý, glazura silná a hustá, nejčastěji černá, zdobená rezavými skvrnami, někdy též rozsevem tzv. olejových skvrn.

Chien-yao (čin.). Kamenina s tmavě hnědou až černou glazurou, někdy s výkvěty „Oil spot“ (olejové skvrny) nebo „Hare’s Fur” (králičí srst). V japonském prostředí je tato kamenina nazývána Temmoku.

China. Anglický název pro porcelán. Vznikl v 18. století z označení dováženého čínského porcelánu jako „China ware“. Chinoiserie (fr.). Evropský dekor s pseudoorientálními motivy, inspirovaný od konce 17. století dovozem čínských předmětů. Chromolit. Viz Inkrustace.

Chiin-yao (čin.). Zvláštní druh seladonu z období Sung. Typické pro tuto keramiku jsou šedé až šedomodré glazury s červenými měďnatými skvrnami.

Impasto (ital.). Pastózní malba s modrým pigmentem na bílé glazuře. Je to typický dekor některých center italské majoliky v 15. století.

Inkrustace. Technika, při které dekor vytlačený nebo vyrytý do střepu se vyplní nástřepím jiné barvy a pak se seřízne do roviny ostatního střepu. Tvrdá neglazovaná kamenina zdobená touto technikou se nazývá chromolit.

Ji-sing. Okres v čínské provincii Ťang-su, kde se vyráběla neglazovaná červenohnědá či šedočemá kamenina typu buccaro. Je pokládána za nejvhodnější materiál pro čajové nádobí. Jing-čching. Typ čínské porcelánovité kameniny se „stínově modrou“ glazurou. Dekor pod glazurou je rytý, škrábaný nebo tlačený z forem. Tento typ se vyráběl až do 14. století v různých střediscích severočínské provincie Che-nan a jihočínské provincie Če-ťiang. Jiie-vao. Jůe je starý název dnešního distriktu Šao-sing v čínské provincii Če-ťiang. Bylo to jedno z nejstarších a nejproduktivnějších středisek porcelánovité kameniny se seladonovými glazurami. Již v prvních staletích n. 1. dosahovaly obdivuhodné kvality. Júe-yao se v 10. století stalo prvním keramickým střediskem kontrolovaným císařským dvorem.

Kal licí. Keramická masa se ztekutivem (20 — 40 %), rozplavená malým množstvím vody.

Kal vodní. Hlína rozplavená vodou (60 — 80 %) bez ztekutiva. Kakiemon (Sakaida, 1596 — 1666). Od čínských keramiků se naučil techniku emailování porcelánu.V Aritě otevřel vlastní dílny, založil dědičný rod, jehož potomci pracují v keramice dodnes, a vytvořil specifický styl dekoru, který nese jeho jméno. Porcelán stylu Kakiemon se napodoboval v různých evropských porcelán-kách, nejúspěšněji v Chantilly, v Míšni, Chelsea aj.

Kamenina (něm. Steinzeug, angl. stoneware, fr. grěs). Označení pro keramiku, jejíž střep je dokonale slinutý, nepropustný a zvonivě tvrdý (s výjimkou porcelánu). Vypaluje se v teplotách nad 1 000 °C. Čínština užívá termínu „c“ jak pro kameninu, tak pro bílý průsvitný porcelán. Je to totiž vesměs kamenina složením, glazurou i vlastnostmi příbuzná porcelánu, neboť její složkou jsou rovněž živce a kaolinité hlíny. Proto tuto čínskou kameninu někdy označujeme jako porcelánovitou kameninu. Nejstarší porcelánovi-tá glazovaná kamenina byla vykopána v čínských hrobkách z doby asi 1500 let před n. 1. Největšího rozkvětu dosáhla v 10.— 15. století.

Kantonská keramika. Dosti hrubozrnná silnostěnná kamenina s šedomodrými glazurami se vyráběla v provincii Kuang-tung od 12. století a podle nejvýznamnějšího střediska bývá označována jako Š’-wan-yao. Asi v posledních pěti staletích se tamní produkce zaměřuje více na dekorativní keramiku, často figurální se širší barevnou škálou glazur.

Kantonský porcelán (angl. Canton China). Označení pro porcelán 18. století, který se sice vyráběl v Ting-tečenu, ale zdobil emaily v Kantonu na objednávku a někdy i podle předloh dodaných evropskými obchodními společnostmi.

Kaolin. Základní surovina porcelánu, zemina vzniklá dekompozicí pegmatitu a granitu. Název je odvozen od bohatého čínského naleziště na hoře Kao-ling u Ting-tečenu.

Karacu. Oblast na japonském ostrově Kjúšú v provincii Hizen, kde se vyráběla glazovaná keramika od 13. století. V16. století tam byli přestěhováni korejští hrnčíři, kteří zavedli výrobu tvrdé kameniny, někdy malované oxidem železa pod špinavou průsvitnou glazurou.

Ke-yao. Doslova „keramika staršího bratra“, jímž je míněn starší
Čang, který pracoval v Lung-čchuanu ve 12. století. Jeho specialitou byly krakelované glazury. Jako glazury typu ke-yao jsou označovány i krakelované glazury na pozdějších porcelánech. Keramika. Všechny předměty vyrobené z hlíny, která prodělá chemické změny vlivem teploty nad 600 °C.

Keramika zakuřovaná (černá keramika). Neglazovaná hmčina pálená v polní peci v redukčním, silně zakouřeném ovzduší. Saze usazené v pórech střepu činí nádobu částečně neprůlinčitou. Kijomizu-jaki. Japonská pórovina zdobená emaily a zlatém, která se od 17. století vyráběla v několika dílnách kjótské čtvrti Kijomid-zu.

Korjó. Název korejské dynastie (936 — 1392), který mimo to označuje korejskou kameninu se seladonovými polevami. Její dekor je buď rytý pod glazurou nebo intarzovaný v bílém a černém nástřepí.

Kostní popel. Popel z hovězích kostí používaný také k výrobě tzv. anglického kostního porcelánu.

Kraklé (z fr.). Síť prasklin v glazuře, zejména vyvolaná a někdy zdůrazněná zatřením barvy nebo tuše. Řídká síť větších kraklů je v čínské keramice označována jako „krabí klepeta“, hustá síť drobné krakelury jako „rybí jikry“.

Kuan-yao (čin.). „Císařská keramika“ vyráběná v sangském sídelním městě Kohaj-fengu, po jeho pádu roku 1127 v Chang-čou. Její glazura je většinou zdobena krákly.

Kukačka. Starý hrnčířský nástroj k malování glazurou či nástře-povou hmotou. Je to hliněná nádobka s nalévacím a výtokovým otvorem, na kterém je nasazeno seříznuté husí brko. Název je odvozen od zvuku, který nádoba vydává, když se před malováním zatřepe usazeným barvítkem.

Kutáni. Japonské středisko výroby porcelánu v provincii Kaga, patronované aristokratickým rodem Maeda. Porcelán Kutáni se v 17. století vyznačuje expresívními dezény provedenými silnými vrstvami emailů intenzivních barev. V 19. století byl v oblibě dekor železitou červení a zlatém.

Leštěná keramika. Střep se před vypálením vyleští dřevěnými nebo kostěnými hladítky, a tak po vypálení dostane hladký lesklý povrch.

Listr. 1. Černá barva dekoru antické keramiky. Jde o koloidní roztok z téže hlíny jako je střep. Náročným vypalováním za střídavé oxidace a redukce vznikala černá metalicky lesklá hlinitá glazura, slinutá s povrchem nádoby. 2. Metalicky irizující glazury či barvy na keramice či porcelánu. Vznikají při redukčním pálení z oxidů nebo solí kovů, které dávají základní odstín zabarvení. Listrové barvy byly známy Arabům 13. století, odtud byly ve 14. století převzaty ve Španělsku a v 16. století v Derutě a Gubbiu. Nově se listr uplatnil na porcelánu asi od poloviny 19. století. 3. Roztok kovových solí, nanášených na vypálenou glazuru a znovu vypálených v oxidačním prostředí cca 700 °C.

Litofanie. Negativní reliéf na biskvitových porcelánech, který tvoří proti světlu průsvitný obraz odstíněný světelnými valéry. Lung-čchiian. Nejvýznamnější a nejproduktivnější středisko výroby čínských kamenin se seladonovými polevami v provincii Če-ťiang. Působilo asi od 6. do 15. století.

Majolika. Označení pro italskou keramiku vyráběnou v různých střediscích od konce 14. století. Je po celém povrchu kryta olovna-tocíničitou glazurou. Dekor se maluje barvami vysokého žáru na zaschlou glazuru a spolu s ní se vypaluje v žáru asi 1 000 °C až 1 100 °C.

Mezzomajolika (ital.). Polomajolika, označení pro keramiku s pórovinovým střepem pokrytým engobou. Malovaný nebo sgrafitový dekor je překryt průhlednou olovnatou glazurou.

Milde (Ary, cle, 1634 — 1708). Keramik v Delftu, který vyráběl červenou, reliéfně zdobenou kameninu, podobnou čínské kamenině ze střediska Ji-sing a míšeňské kamenině Bóttgerově. Oba poslední druhy však byly tvrdší.

Mramorovaná keramika. Míšení hlín různých barev, takže výsledně působí dojmem mramorování jako průřez achátu. V Římě se užívalo této techniky v 1. století n. L, v Číně v 6.-9. století; od 17. století byla oblíbena v anglických střediscích.

Mramorování (též trasakování). Nakapávaný dekor různobarevných nástřepí nebo glazur, které se za mokra vzájemně prostupují. Mufle (muflová pec). Schránka z ohnivzdorných cihel uvnitř pece, která chrání keramiku před přímým účinkem plamene a plynů. Nabešima. Japonský porcelán vyráběný asi od roku 1660 v oblasti Arity pod patronací prince Nabešimy. Byl určen jen pro domácí aristokracii, vynikal dokonalostí tvarování a tehnického provedení, elegancí dekoru a kulturou barev, jimž dominovaly krásné odstíny podglazurní modré.

Nalepovaný dekor. Reliéfy či plastické detaily vymáčknuté do forem nebo ručně modelované se zespoda naškrábnou, přilepí řídkou hlínou na měkký, poněkud zavadlý střep a zaretušují. Nástřepí (též engoby). Hlinité polevy z přírodních nebo uměle zbarvených zemin. Používají se k zakrytí střepu z hrubé nebo nečisté hlíny a jsou základní hmotou četných dekoračních technik. Nišiki-de (jap.). Viz Imari.

Obtáčení. Začištění již zatuhlých nádob a dokončení jejich spodku (podední) na hrnčířském kruhu.

Ocelotisk. Způsob podglazurního i naglazumího dekoru. Tiskne se keramickou barvou z kovových desek na cigaretový papír, ze kterého se přenáší na povrch keramiky.

Oribe. Druh japonské keramiky formované bez hrnčířského kruhu v oblasti Seto. Je pojmenována podle čajového mistra Furuty Oribe (1543 — 1615), který její tvorbu inspiroval. V dekoru je charakteristická zelená měďnatá poleva nanášená ve vysoké vrstvě.

Ostřivo. Přísada snižující plastičnost keramických hlín.

Osier (fr.). Reliéfní nebo malovaný dekor na způsob proutěného pletiva (osier = vrbový prut, používaný v košíkářství). Osier byl původně zaveden v Míšni na stolním nádobí po roce 1730. Otevřený oheň. Způsob pálení, ve kterém plameny procházejí přímo vypalovanými předměty.

Oxidační pálení. Dokonalé spalování s dostatkem kyslíku. Ten způsobuje, že kovy v hlíně i glazuře zachovávají barvu svých oxidů. Paj-c’ (čin.). Označení pro porcelán Blanc de Chině z Te-chua. Palissy (Bernard, kol. 1510 —kol. 1590). Keramik činný v letech 1542 — 1562 v Saintes, později v Paříži. Pro jeho keramiku jsou charakteristické reliéfní postavy a omamentika s barevnými olovnatými glazurami, mezi nimiž převládá žlutá, modrá, šedá, hnědá a manganová. Jeho tvorba byla napodobována ve Francii, Anglii, Německu a Portugalsku v 19. století.

Perská a islámská keramika. Nejstarší typ perské keramiky, který se vyráběl v 10.— 13. století jižně od Kaspického moře a označuje se jako Gabri. Je to červená pórovina s bílým nástřepím, do kterého se ryl dekor překrývaný různě zabarvenými olovnatými glazurami. Ve 13. a 14. století vzniklo mnoho keramických středisek, jejichž tvorba technicky souvisí s italskou majolikou: Samarra, Susa, Rhages, Kašan, egyptský Fusfát. V dekoru převládá arabeska a stylizované písmo, často se uplatňuje modro-černá kombinace a listr. Zvláštní třídu tvoří keramika hispanomaurská a barevně bohatší keramika vyráběná v 15. —16. století v tureckém Isniku. Petunce (z čin.). Zkomolenina názvu ,,paj-tchun-c’“ (malé bílé bloky). Je to živcovitá hornina, drcená a prefabrikovaná pro keramické dílny ve tvaru briket. Během pálení porcelánu se taví a obklopuje žáruvzdorné částice kaolinu. Spolu tvoří „tělo a kosti“ porcelánu.

Porcelán. Keramika s bílým neprůlinčitým střepem, ve slabé vrstvě průsvitným. Nejstarší čínský porcelán byl nalezen v hrobkách dynastie Suej z konce 6. století. V Japonsku se začal vyrábět počátkem 17. století (viz Arita), v Evropě o sto let později (viz Bottger). Název prý pochází od Marca Pola, který v něm viděl podobu mušle (ital. porcella).

Porcelán biskvitový. Neglazovaný, většinou figurální porcelán, vyráběný od padesátých let 18. století ve Francii (Sèvres), v 19. století v různých evropských porcelánkách. Poněvadž se povrchem podobá cararskému a parskému mramoru, je také označován jako porcelán cararský nebo parian.

Porcelán fritový. Druh „měkkého“ nepravého porcelánu (fr. „pâte tendre artificielle“), kde 75 % hmoty tvoří frita. Přežah se vypaluje zasypaný v křemenné moučce při teplotě asi 1 250 °C a poté se vypálí s nízkotavitelnou olovnatou glazurou.

Porcelán kostní (angl. Bone China). Druh měkkého porcelánu (soft paste). Kostní popel tvoří 40 — 50%. Přežah se vypaluje zasypaný v křemenné moučce v žáru asi 1 280 °C, glazura se vypaluje při 1 100 °C.

Porcelán medicejský. Nejstarší druh evropského měkkého porcelánu, který se vyráběl v letech 1575 — 1587 ve Florencii pod patronací Francesca Maria de Medici. Zachovalo se jen 59 exemplářů. Porcelán měkký (nepravý, fr. pâte tendre, angl. soft-paste). Viz Čínský měkký porcelán, Porcelán fritový, Porcelán kostní. Porcelán modrobílý (angl. Blue-and-White, čin. čching-paj). Porcelán zdobený podglazurní kobaltovou malbou. Nejstarší čínský exemplář nese datování 1163 — 1164. Jeho širší uplatnění se však datuje až od 14. století. Kvalitní kobalt se dovážel do Číny z Blízkého východu od 2. čtvrti 15. století do poloviny 16. století (tzv. mohamedánská modrá). Později užívané domácí kobalty mají většinou nečistý, našedlý odstín; teprve kolem roku 1700 docílily císařské porcelánky žádoucího zušlechtění, které dalo kobaltovému dekoru jasné odstíny, označované později v Evropě jako Man-darinská modrá nebo Nankingský porcelán. Nejzdařilejší typy nádob a dekory modrobílého porcelánu 15. století se napodobovaly v Číně samé v 16., 18. i 19. století. Čínský modrobílý porcelán 16. až 17. století se napodoboval v Japonsku v 17. století (Arita) a začátkem 19. století (Kjóto). V Evropě napřed na delftské fajánsi, později v různých porcelánkách.

Porcelán monochromní. Čínský porcelán a jeho japonské i evropské napodobeniny s jednobarevnými polevami, jako je měďnatá červená „Býčí krev“ (čin. Lang-yao), játrově červená, zeleně žíhaná barva „broskvového květu“ (čin. ťiang-tou), šedě a fialově žíhané „flambé“, „nankingská žlutá“, kobaltově modrá, olivově zelená „seladonová“, hnědozelená „čajového prachu“

Porcelán „pěti barev“ (čin. wu-cchaj). Označení porcelánu, jehož dekor kombinuje podglazumí modrou s naglazumími emaily zelenými, žlutými, fialovými a tyrkysovými. Doplňuje je železitá červená a manganitá hnědočerná, což však nejsou emaily, ale barvy. Poprvé se tato kombinace uplatnila v Číně před polovinou 15. století, většího rozšíření se dočkala až koncem 16. století. Porcelán polychromní. Čínský porcelán s naglazumími emailovými dekory. Viz Famille.

Porcelán s podglazumí červenou. Objevil se v Číně paralelně s modrobílým porcelánem ve 14. století. Místo podglazumí kobaltové barvy má podglazumí malbu oxidem mědi. Jeho barva často přechází od červené k šedozeleným. Teprve v 17. —18. století je její vypalování dokonale kontrolováno.

Porcelán Segerův. Velmi průsvitný porcelán nažloutlé barvy, který se vypaluje při teplotě 1 250 °C až 1 300 °C (viz Seger). Porcelán skořepinový (angl. Eggschell, Čín. tcho-tchaj, tj. „beztě-lý“). Druh porcelánu s papírově tenkým střepem a silnou pole-
vou. V Číně se vyráběl v éře Jung-lo (1403 — 1442). Porcelán tvrdý (pravý, angl. hard-paste). Na rozdíl od tzv. měkkých porcelánů je jeho střep vypálen do takové tvrdosti, že odolává normální oceli. Porcelán železitý. Označení užívané někdy pro neglazovanou kameninu typu buccaro.

Pórovina (angl. Earthenware, čin. tchao). Druh hmčiny s bílým střepem. Tvrdá pórovina se někdy blíží stupněm vypálení i tvrdostí kamenině.

Potaš. Popel rostlinného původu (dřevo, sláma), který při tavení keramiky a glazur působí jako tavidlo.
Proto-porcelán. Keramika z doby čínské dynastie Han (2. století př. n. 1.). Obsahuje kaolin a živec, střep je neprůsvitný.

Přežah. První, většinou nižší pálení střepu bez glazury. Raku-jaki (jap.). Měkká, hrubá, většinou ručně modelovaná a nízce pálená japonská keramika nahnědlé nebo šedočerné barvy.

Raku-jaki (jap.) měkká, hrubá, většinou ručně modelovaná a nízce pálená japonská keramika. Doslovný překlad „radost“ nebo „uspokojení“ naznačuje, že jejími tvůrci byli od poloviny 16. století v Kjótu jak profesionální, tak amatérští estéti čajového obřadu. Kryly ji černé a hnědé polevy (černé raku) nebo tenké průsvitné polevy slámově žluté až červené (červené raku). Pálily se v malých píckách v žáru asi 950 °C, vyjímaly se z pecí v maximální teplotě a schlazovaly ponořením do vody. Kraklé glazury a jizvy po kleštích byly považovány za estetickou přednost. V posledních letech je technika raku oblíbena také v Americe a Evropě.

Redukční pálení. Vypalování keramiky a porcelánu při minimálním přístupu kyslíku. Přítomný uhlík ubírá oxidům kovů kyslík a redukuje barvu z oxidů na čistý kov.

Sacuma. Keramické středisko založené japonským feudálním rodem Sacuma koncem 16. století na ostrově Kjúšú za pomoci násilně přesídlených korejských hrnčířů. V 17. století se v Sacumě pálila jemná bílá kamenina se slonovinově bílou glazurou pokrytou mikroskopickými krákly. Koncem 18. století se na ní objevuje umírněný dekor emailovými barvami, po polovině 19. století převažuje tendence k přehnanému dekoru s figurálními náměty na pórovině. Keramika ze Sacumy se hojně vyvážela do Evropy. San-cchaj-yao (Čín.). Viz Glazury tří barev.

Seger (Hermann, August, 1839 — 1893). Německý chemik. Vynalezl mimo jiné: „Segerův vzorec“ pro výpočet keramických glazur, „Segerovy žároměrky“, kterými se dodnes měří teplota v peci, Segerův porcelán (1880) a popsal výrobu redukční červené měď-naté glazury.

Seladon (z fr.). Termín odvozený od jména hrdiny romance „L’Astrée“ od Honoré ďUrfé. Hrdina této populární frašky nosil kostým olivově zelené barvy a jeho jméno se v Evropě ujalo pro podobnou barvu glazury i veškerou produkcí porcelánovité kameniny Dálného východu, kryté živcovitými glazurami. Seladonová barva vzniká redukcí oxidu železa v glazuře. Její tón se mění množstvím oxidu, výškou pálení a způsobem redukce. Nejstarší „seladony“ pocházejí z čínských hrobek asi z 15. století před n. 1., jejich produkce v Číně kulminovala v 10.— 15. století, v Koreji ve 12. —14. století (viz Korjó). V posledních staletích se seladonová poleva uplatňovala na porcelánu jak na Dálném východě, tak v Evropě (viz Lung-čchuan-yao, Jue-yao, Žu-yao).

Severní seladony. Porcelánovitá kamenina s živcovitými glazurami byla hlavně dílem jihočínských hrnčířů. Jen v provincii Če-ťiang udává literatura již pro 6. století na tucet středisek. Vyráběla se však také na severu, kde měla zpravidla intenzivnější' odstíny sklovitě průsvitné glazury. Předpokládalo se, že se vyráběla kolem roku 1100 v tzv. „Východních dílnách“ Tung-yao na severovýchod od sídelního města Kai-fengu. V poslední době se však našly i jiné severní dílny, z nichž nejproduktivnější v Yao-čou v provincii Šen-si.
Sgrafito (také sgraffiato). Obecně technika dekoru proškrabova-ného v glazuře, barvě nebo engobě na střep jiné barvy.

Siderolit - neglazovaná keramika, vyráběná v našich zemích v 19. století jako napodobenina anglické kameniny Wedgwood. Přežahlý střep se někdy napouštěl fermeží a poté lakoval. Siegburská kamenina. Šedá nebo bílá tvrdě pálená kamenina se solnou glazurou a reliéfním dekorem z formy, vyráběná od 15. století v Siegburku v Porýní. Koncem 16. století přesídlili hrnčíři odtud do Westerwaldu.

Sing-yao (čin.). Bílý porcelán dynastie Tchang (7. —10. století), vyráběný poblíže Luo-jangu a v jiných střediscích provincie Che-nan. Vyvážel se na západ a byl vykopán i v Egyptě.

Slinování. Fyzikální a chemický proces, při kterém dochází působením vyšší teploty ke spojování drobných částic ve větší celky za částečného nebo i úplného vymizení pórovitosti.

Solitaire (fr.). Snídaňový servis pro jednu osobu.

Střep. Název pro hliněné tělo keramického předmětu.

Sueki (jap.). Nejstarší japonská kamenina z jemné tmavé hlíny, vyráběná asi od 5. století. Povrch někdy kryje náhodný film zásadité glazury. Tato keramika byla vyhrazena obřadním a obětním účelům.

Swatow. Označení porcelánu z místních jihočínských dílen, který se vyvážel do Japonska a jihovýchodní Asie. Má hrubší střep a volně malovaný modrobílý nebo zelený a červený dekor. Šino-jaki (jap.). Japonská kamenina se silnou bílou živcovitou polevou a jednoduchými podglazurními dekory. Dílny byly uvedeny v oblasti Mino koncem 16. století a jméno je odvozeno od slavného čajového mistra Šino Šóšina.

Šlikr. Ztekucená hlína k lití do sádrových forem. Méně často se též označuje českým názvem břečka nebo kal.

Šu-fu-yao (čin.). Doslova „porcelán pro Tajnou radu“, první porcelán vyráběný v Ťing-te-čenu pro císařský dvůr za dynastie Júan (1280 — 1368). Má neprůsvitnou nazelenalou polevu a reliéfní či rytý dekor většinou s motivy lotosů a s čínskými znaky šu-fu. Švarclot. Černá barva, používaná většinou domáckými malíři od poslední čtvrti 17. a v 1. polovině 18. století pro malbu na fajáns, sklo a porcelán. Malba často kombinována s železitou červení a zlatém.

Tavivo. Substance, která v kombinaci s keramickou hmotou nebo glazurou usnadňuje při vypalování její tavení. Jako tavidlo např. působí potaš, olovo, vápníky apod.

Temmoku (jap.). Obecně užívané označení pro klasickou čínskou keramiku s hnědými a černými polevami (viz Chenanské temmoku, Ťi-čou-yao, Tien-yao).

Terakota (z ital. terra cotta = pálená hlína). Keramika z neglazované póroviny. Termín se používá především pro drobnou plastiku, zhotovovanou z forem.

Teralit. Neglazovaná leštěná keramika, která se u nás vyráběla v 19. století a napodobovala římskou terru sigillatu.

Terra nigra (ital.). Tento výraz znamenající doslova „černá hlína“ označuje hrubší černou keramiku napodobující terru sigillatu. Vyráběla se hlavně ve 3. a 4. století n. 1. v některých římských provinciích.

Terra sigillata (ital.). Neglazovaná keramika s červeným lesklým povrchem, která se vyráběla v Itálii a v římských provinciích asi od konce 1. století před n. 1. v okolí Arretia, později v římských provinciích. Název je odvozen od lat. sigillum = pečeť, razidlo, kolek, poněvadž reliéfní dekor byl vytlačován do formy dřevěnými nebo hliněnými razidly. Některé výrobky byly opatřeny i dílenskými razítky. Někdy byl tento typ antické keramiky zdoben barboti-nem.

Ting-yao (cín.). Porcelán dynastické éry Sung (960 — 1279) s velmi tenkým střepem a slabě nazelenalou glazurou. Dezén je rytý nebo reliéfně vytlačený z negativní formy. Zprvu bylo hlavním střediskem Ting-čou v provincii Che-pei, po roce 1127 se vyrábělo v Ťing-te-čenu a jiných jihočínských dílnách. Vzácně existuje i hnědé a černé Ting-yao.

Točíř. Keramik vytáčející nádoby na mechanickém kruhu šablonou do sádrových forem.

Ťing-te-čen (čin.). Největší světové středisko na výrobu porcelánu v provincii Tiang-si. Pod císařskou kontrolou pracovaly tamní dílny od 13. století. Období 1684 — 1749 znamenalo pro město největší rozkvět jak množstvím, tak kvalitou produkce. Vedle tří tisíc státních pecí tam operovalo několik set soukromých manufak-
tur. V současné době je Ťing-te-čen opět jedním z největších světových středisek výroby porcelánu.

Vytáčení z volné ruky. Vytváření nádob na hrnčířském kruhu bez pomoci forem nebo šablon.

Wedgwood (Josiah, 1730 — 1795). Zakladatel manufaktury na kameninu Etruria ve Staffordshiru, uvedené do provozu 1769. Wedgwoodská kamenina. Termín užívaný často pouze pro tzv. jaspisové zboží (Jasper ware); správně však označuje souhrnně všechny druhy vyráběné v manufaktuře J. Wedgwooda jako „Queen’s ware“, „Tortoiseshell ware“, „Etruscan ware“, rosso antico, achát, basalt, parský porcelán aj.

Westerwaldská kamenina. Šedá tvrdě pálená kamenina, zdobená kobaltově modrou nebo manganovou glazurou a razítkovaným dekorem. Výroba, přenesená do této oblasti koncem 16. století ze Siegburgu a Raeren, se rozvinula hlavně v 17. století. Wu-cchaj-yao (čin.). Viz Porcelán pěti barev.

Zatáčení. Vytváření nádob na mechanickém kruhu šablonou do forem.

Ztekutivo. Látka působící ztekucení keramické hmoty, například soda nebo vodní sklo.

Převzato z publikace: Rada, P. Techniky keramiky. Aventinum 1990. ISBN 80-85277-88-3