VÝROBA SKLA

Sklářství je staré výrobní odvětví známé již od starověku. O jeho vzniku se vedou diskuse, některé zdroje uvádějí Číňany, Féničany, Indy anebo Židy. Nejpravděpodobnější je, že sklo bylo objeveno současně na mnoha místech. Skla těch dob neměla zdaleka dnešní podobu a byla barevná nebo černá.

Velký rozmach českého sklářství nastal v 17. století, a to za císaře Rudolfa II. Čechy se v té době stávají střediskem sklářských umělců. Jednou z velkých sklářských oblastí je Českomoravská vrchovina a Jihlavsko. Sklářské hutě vznikaly převážně v okolí hlubokých bukových lesů, jelikož bukové dřevo bylo v pecích při tavení skloviny dlouho jediným topivem. Později se sklářské hutě stavěly v okolí uhelných pánví. České sklo se v 18. století stalo sklem světovým a to svou naprostou bezbarvostí a leskem, jímž úspěšně soutěžilo se sklem benátským. Vzkvétala také výroba tabulového skla a výroba nepravých drahokamů a perel.

Výroba skla

Příprava skelné směsi vzniká tavením kyselých látek a zásad. Vznikají různé chemické pochody a změny. Kvalitu skla určuje nejen kvalita těchto látek a jiných příměsi, ale také vzájemného poměru. Kyselina křemičitá se používá ve formě křemene a písku. Nejlepší pro přípravu skelné směsi je použití jemného sklářského písku o velikosti zrn do 0,5 milimetrů a s minimální příměsi železa, které barví sklo do hnědočervena. Poté se přimíchá zemina a alkalické zásada. Skelnou hmotu je nutno odbarvit, zakalovat, ale také zabarvovat použitím různých sloučenin podle toho, k jakému účelu je určena.

Proces výroby skla

Sklo vzniká ve sklářských pecích tavením. Sklo se taví při teplotě 1450 až 1550 °C, boritokřemičité sklo typu 3.3 při teplotě až 1630 °C a křemenné sklo okolo 2000 °C. Tavení sklářského kmene má tři období. Roztavení- sklářský kmen se dokonale roztaví ve sklářské peci. Roztavené sklo je tuhé, nestejnorodé, neprůhledné a s bublinkami, které se musí odstranit zvýšením teploty a přidáním různých čeřidel. Čeřením se hmota dál mísí, bublinky unikají a sklo se tak stává průhlednějším a řidším. Vyčeřené sklo je velmi řídké. Po dokonalém čeřití a sejití se sklo teprve zpracovává a to buď ručně, nebo strojově.

Známé druhy sklenic

Nejjednodušší skleničky mají tvar válce, který je na jedné straně uzavřen (tzv. dno) a na druhé otevřen (je-li v horní části výrazněji zúžena, nejedná se o sklenici, ale o láhev, a zúžená část se nazývá hrdlo).

sklenička - tradiční sklenička o objemu cca 0,2 litru určena pro konzumaci kávy nebo čaje
půllitr - nádoba o obsahu 0,5 litru určena převážně ke konzumaci piva; název se někdy přenáší i na menší nebo větší sklenice podobné konstrukce
panáková sklenička - malá sklenička o objemu 0,04/0,05 litru (tzv. velký panák) a 0,02 litru (tzv. malý panák). Převážně určeny pro konzumaci tvrdého alkoholu.
sklenice na víno - má rozšířené hrdlo, aby umožňovala snadnější vychutnání vína i pomocí jiných smyslů (čich)
sklenice na brandy či koňak - tzv. napoleonka, široká se zužujícím se hrdlem, na nízké stopce, určená pro "zahřívání" v dlani
sklenice na sekt
široká sklenice, tzv. šampuska - určená k namáčení dezertů, jahod apod;
úzká a vysoká, tzv. píštěl - určená ke zvýraznění tzv. řetízkování bublinek sektu ze dna sklenky
lékovka - malé sklenička na léky
s rozšířeným okrajem hrdla pro namačkávání pružného víčka
se závitem pro našroubování tvrdého víčka
zavařovací sklenice pro kompoty a zavařeniny